Jsou mnohem zbytečnější ploché fantazijní vpády:

nechat se stále znova v mozaikách rozmetat

pro cizí křenění postihnutost bezmocí 

pro náhlé nalézání spoluvězně

ve světech nepřejícnosti

Každý ráno být jako mlha bezdechý

chycený desítkami nenaplněných zraků tmami

v zastávkách v kancelářích 

v dunících halách skřípavých kovových zvuků

Tolik obrátek nešťastného kolotání...

Kreslím ti bříšky prstů 

neznámé pocity po těle

 pestrobarevné symboly z básní ti svěřuji

jen jako dech

jako přítmí

rychle svlékané letním podvečerním sluncem

Přes propastný stav míjení 

pominutelnost

bubnuji ti v hláskách pobřeží

písečné stopy

V prvních paprscích září

s Lunou před srdcem 

střemhlav z výše padám na ňadra

bezdohledné rybniční hladiny a bdím...

To nekonečné zde

se kterým v noci hovořívám  

se v kruzích lehce chvěje

a žije si

téměř neshlédnuto

v dílnách nebeských rytců

Třebas prostor otevírající

 průzračně modré květiny

samotný přístup v křišťálově čiré krajiny

žluti světel

říkám jim Irbah még ghil